| Přísedící mladík se odvrátí od televizoru k panu Kadlusovi. | |
| BÁSNÍK:
Kdo to hraje? |
| Pan Kadlus poněkud nespolečensky zabručí. | |
| KADLUS:
Nevíme, přišli jsme před chvílí. |
| Pan Kadlus mrkne okem na obrazovku. | |
| KADLUS:
Ovšem soudím, že se tihle borci učili běhat od pivovarských valachů.
BÁSNÍK:
Výstižná hyperbola, to si musím zapamatovat… |
| Docent B. vážně pokýve hlavou ke Kadlusovi. | |
| DOCENT B.:
Hyperbola? Máte na mysli množinu bodů, které mají od dvou různých ohnisek takové vzdálenosti, že… |
| Mladík se nadechne. | |
| BÁSNÍK:
Já jsem totiž básník, víte? |
| Pan docent s panem Kadlusem na sebe pohlédnou a pan Kadlus promluví s trochou ironie. | |
| KADLUS:
Opravdu? A co jste už napsal? |
| Básník se snaží mluvit skromně, ovšem příliš se mu to nedaří. | |
| BÁSNÍK:
Nedávno mi vyšla sbírka ve Spisovateli… Také tisknu v různých časopisech.
KADLUS:
Jste členem Svazu?
BÁSNÍK:
Zatím kandidát. Ale připravuju už druhou knížku. |
| Docent B. si zavdá z půllitru. Kadlus vyhlédne z okna. | |
| KADLUS:
Promiňte, jak jste říkal, že se jmenujete? |
| Mladík odpoví, jako by čekal aplaus. | |
| BÁSNÍK:
Jiří Rác. |
Když se básník aplausu nedočká, dopije alespoň svoje pivo na ex.
Pan Marcel přináší další piva, pan docent s panem Kadlusem naznačí, že už nebudou. Pivonoš tedy vymění půllitr mladému básníkovi a připíše další čárku.
Pan Kadlus se obrátí k panu Marcelovi. | |
| KADLUS:
Mám také druhé pivo, pane Marceli. |
| Pan Marcel pokýve hlavou. | |
| PAN MARCEL:
Já vím, Mistře, ale vám je přece psát nebudu. |
| Mladý básník překvapeně pohlédne na pana Marcela a pak na pana Kadluse. Dále se sveřepě drží tématu. | |
| BÁSNÍK:
Já mám totiž smysl pro rytmus a cit pro verš, jak tvrdí kritika. Poslechněte si třeba tohle.
Zrození domu
Z míchačky pomalu vyhřezl do forem
beton, jak vlhký plod z dělohy.
Řev aut se rozléhá severním sektorem.
Brzy už dotkne se oblohy… |
| Pan Docent B. dorazí svoje pivečko. Básník je právě v nejlepším. Docent B. si nabere plná ústa tabákového dýmu a vyfoukne jej před sebe. Mezi ním a mladíkem se rázem vytvoří kouřová clona. | |
| BÁSNÍK (M.O.):
… šedý dům. Podoben falu tu tiše ční,
roztrhav mraky jak oponu,
krvavě zbarvenou západem slunečním
a světlem reklamních neonů. |
Pohledy pana Kadluse a Docenta B. se střetnou. Pan Kadlus zoufale zavrtí hlavou.
Dým se zvolna rozptyluje. Docent B. významně hlasitými údery vyklepává popel z dýmky. To však básníka nemůže zarazit, zato se však jako na povel od výčepního pultu přijde pan Anton. Mladík se odmlčí. | |
| ANTON:
Pánové právě jdu od Karlova mostu. Představte si, že někdo ukradl Bruncvíkovi meč. Je tam spousta policistů... |
| Všichni na sebe pohlédnou. Pan Anton zavadí pohledem o mladíka, který si Kadlusův pohled vysvětlí jako výzvu k pokračování recitace. | |
| BÁSNÍK:
Tak jedna za druhou, bez frází, bez lyry
a též bez nároku na ódu,
zdi, které strmí jak posvátné menhiry,
pomalu pracují k porodu. |
| Pan docent B. promluví téměř současně s posledním slovem básníka. | |
| DOCENT B.:
Navrhuji, abychom dopili a šli. |
| Pan Kadlus nestačí ani odpovědět, když na něj mladík vyhrkne. | |
| BÁSNÍK:
Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí? |
| Pan docent B., Anton a pan Kadlus se zvednou a odcházejí. Pan Kadlus ještě tiše promluví k mladému básníkovi. | |
| KADLUS:
Víte, já poezii moc nerozumím. A té vaší snad ani rozumět nechci. |
